úterý 28. dubna 2015
úterý 21. dubna 2015
Louka
Již několik let chodím stále stejnou cestou pěšky domů z práce plzeňskou průmyslovou lokalitou. Každý průmyslový či obchodní areál, který tam postavili, zabral neuvěřitelné množství půdy. Tyto plochy jsou udržované, což znamená sekané pravidelně a často, sem tam jsou vysázené nějaké keře, či květiny, ale pro člověka, který jde pěšky, tam není ani co moc pozorovat. Já když jdu, pozoruji okraje obrubníků, pruhy zbytkové zeleně, která zůstala. Co tam od dubna vykvétá "kytiček". Ani náhodou je neznám jménem, ale pamatuji si je z dětství, kdy jsem si hrávala tzv. "za barákem" a tyto rostlinky tam zcela "volně" rostly, vykvétaly a hlavně i stačily odkvést, skákali tam luční koníci, létali čmeláci, na začátku léta chrousti a hlemýždi a další a další "havěť", kterou bylo tak zábavné pozorovat /podotýkám, že jsem vyrostla ve městě/. Teď je tam /jako všude/ jednolitá zelená plocha.
To kvůli těm drobným, nenápadným, asi ani nijak vzácným, ale svým způsobem tolik krásným lučním květům jsem se rozhodla, že je budu fotit, tak jak vykvétají a jejich fotky dávat na internet. Jejich jména ve většině případů neznám, tedy je nebudu pojmenovávat, smyslem je spíš snaha upozornit, že podle mého názoru ne všechny plochy je třeba tak intenzivně sekat. Naopak, že by nebylo od věci ponechat je i svému vlastnímu životu.
PS. doufám, že budu mít co fotit, protože ráno už jezdil traktor a sekal..............
4.března 2015 Předjaří
14.dubna 2015
Když vykvetl podběl, věděli jsme, že zima už ale opravdu končí.........
14.dubna 2015
14.dubna 2015
Takhle krásně vykvetl....
4.března 2015 Předjaří
14.dubna 2015
Když vykvetl podběl, věděli jsme, že zima už ale opravdu končí.........
14.dubna 2015
14.dubna 2015
Takhle krásně vykvetl....
pondělí 13. dubna 2015
Jiřina Šejbalová "Vaříme na chatě"
Objevila jsem tu útlou knížečku v knihovně. Navzdory tomu, že kuchařské knihy zase až tak moc nepročítám /natož abych podle nich vařila/, do téhle jsem se začetla. Jenomže nejenom kvůli receptům (i když jistě jsou skvělé), ale i kvůli vtipným poznámkám, které recepty doprovázely. A protože nelze psát o knize, aniž by se z ní citovalo, uvedu alespoň dvě citace:
- první - jaké to bylo když babička jejího muže chystala řízky.
"Babička mého muže byla výtečná kuchařka - ta když chystala řízky, byl to bohoslužebný obřad, při kterém jsem směla , a to moc ráda, dělat ministranta.
Spoustu liturgických předpisů musíme v dnešní uspěchané době pominout, jako třeba přípravu tuku na smažení. Babička si dělala "šmolc". Máslo rozkrájela do většího hrnce, dala pěkně rozpustit a odnesla do sklepa. Druhý den do něho udělala obrácenou vařečkou dva otvory, kterými vylila zbytečnou syrovátku, a máslo pak mírně povařila dozlatova. Potom je procedila řídkým plátnem do čistých kameninových nádob a když úplně ztuhlo, dala na ně kolečko pergamenu, to posypala čistou solí a znovu převázala pergamenem. Tak získala "šmolc". Ale nemyslete, že v tom smažila! Šmolc bylo nutno teprve míchat napůl s domácím škvařeným sádlem.....
Vídeňský řízek
Telecí ořech velmi pečlivě odblaníme a nemilosrdně odkrojíme vše, co nepovažujeme za smažení hodné. Zítra z toho bude výborný předkrm k bezmasé večeři. Ze tři čtvrtě kila nám zbyly čtyři 150gramové řízky. Ty nikdy nesmíme naklepávat naplocho, jenom úzkou hranou klepáčku přesekáme léta. Naklepáváním maso ztrácí šťávu, kterou zcela zbytečně vsákne prkénko.
Nikdy nesolíme řízky najednou, ale každý zvlášť obalíme v mouce a ponoříme do talíře s vajíčkem. A další nikdy vejce nešleháme, jako bychom dělali piškot, ale pomaloučku vidličkou obracíme v talíři jen tak, aby se žloutek spojil s bílkem. Pravda vajec se spotřebuje víc, ale řekla jsem, že jde o sváteční jídlo.
Řízky pak obalíme ve strouhané housce (babička už tenkrát nevěřila pekařům a housky na strouhání si pekla doma). Mezitím už se nám rozpaluje omastek. Babička neměla teploměr, aby zjistila jako pan Pomiane, že okamžik, kdy rtuť dosáhne 190°C je ten nejvhodnější, ale poznala to podle toho, že se z omastku začalo mírně kouřit. To uděláme i my, řízek do něho vložíme a čekáme, až bude krásně červenozlatý. Totéž opakujeme na druhé straně, vyjmeme a omastek necháme okapat na sítku nebo aspoň na papírovém ubrousku. Nikdy ovšem řízky neklademe na sebe, ale co nejrychleji neseme na stůl.
A tady se nám všechna péče vynahradí. Zlatý řízek po zakousnutí jen chřupne a rozplyne se v chuťovou blaženost."
- druhá - Na chatě
"Ačkoliv jsem slíbila, že se polepším ve vynalézání méně běžných receptů, nemohu pominout fakt, že velmi častým jídlem na chatě jsou vuřty.
Nebudu Vám zevrubně popisovat proces, který probíhá pod pokličkou při nijak obzvlášť nápaditém způsobu přípravy - totiž ohříváním ve vodě. Také vám nebudu radit, jak jíst vuřty ve stavu studeném nebo ve stavu živočišně zuhelnatělém na ohníčku. Doporučuji vám způsob čtvrtý, který navíc vrací této kdysi slavné pochoutce její hrdý název uzenina. Ano, douzuji!
To znamená, že koupené vuřty strčíme na příslušnou dobu do komína, pod kterým topíme patřičným dřevem. Nemáme- li možnost na chatě udit, uděláme si venku malou polní udírničku., jakou si staví chlapci nebo rybáři na uzení ryb přímo na hrázi. Dopřejeme tak svým přátelům radost, která v dobách kondelíkovských stála pražské flamendry mnoho strádání - jíst totiž tuto voňavou lahůdku přímo z udírny.
K tomu pak nemůžeme podávat gumovitý polotovar, kterému se říká pečivo. Třeba dva dny staré dalamánky navlhčíme, zespodu obalíme v mouce (jsme-li hodně zpovykaní, potřeme vršek slabounko bílkem, aby nasypaný kmín lépe držel) a vložením do remosky dáme pekařskému výrobku příležitost, aby se vzpomněl, že taky může chřupat.
A pak už nenecháme na pokoji ani hořčici. Dáme ji do misky a za mírného tření přikapáváme olej. Hořčice nabyla a zjemněla, proto to rychle napravíme tím, že do ní zamícháme drobně nasekanou cibuli.
Vaši přátelé podlehnou mírnému komplexu méněcennosti, jak a proč si vůbec tolik péče zasloužili a vás rozpečení pečiva i s vylepšením hořčice stálo pouhých pět minut."
A tak si myslím, že si lze z takto psané kuchařské knížky vzít příklad. Naučit se psát si veselé, vtipné i praktické poznámky například ke svým kuchařským receptům. A když se takto vedené recepty dostanou někdy v budoucnosti do rukou např. pravnučky, či pravnuka určitě vykouzlí úsměv na jejich tváři. A tak se ten úsměv přenese napříč generacemi a možná i napříč věky a v tom je zcela jistě ukrytá ta pravá magie..........
Starý sešit ohmataný
bylo do něj často psát.
Pro ten obsah jemu daný,
lze považovat jej
za poklad.
AM
- první - jaké to bylo když babička jejího muže chystala řízky.
"Babička mého muže byla výtečná kuchařka - ta když chystala řízky, byl to bohoslužebný obřad, při kterém jsem směla , a to moc ráda, dělat ministranta.
Spoustu liturgických předpisů musíme v dnešní uspěchané době pominout, jako třeba přípravu tuku na smažení. Babička si dělala "šmolc". Máslo rozkrájela do většího hrnce, dala pěkně rozpustit a odnesla do sklepa. Druhý den do něho udělala obrácenou vařečkou dva otvory, kterými vylila zbytečnou syrovátku, a máslo pak mírně povařila dozlatova. Potom je procedila řídkým plátnem do čistých kameninových nádob a když úplně ztuhlo, dala na ně kolečko pergamenu, to posypala čistou solí a znovu převázala pergamenem. Tak získala "šmolc". Ale nemyslete, že v tom smažila! Šmolc bylo nutno teprve míchat napůl s domácím škvařeným sádlem.....
Vídeňský řízek
Telecí ořech velmi pečlivě odblaníme a nemilosrdně odkrojíme vše, co nepovažujeme za smažení hodné. Zítra z toho bude výborný předkrm k bezmasé večeři. Ze tři čtvrtě kila nám zbyly čtyři 150gramové řízky. Ty nikdy nesmíme naklepávat naplocho, jenom úzkou hranou klepáčku přesekáme léta. Naklepáváním maso ztrácí šťávu, kterou zcela zbytečně vsákne prkénko.
Nikdy nesolíme řízky najednou, ale každý zvlášť obalíme v mouce a ponoříme do talíře s vajíčkem. A další nikdy vejce nešleháme, jako bychom dělali piškot, ale pomaloučku vidličkou obracíme v talíři jen tak, aby se žloutek spojil s bílkem. Pravda vajec se spotřebuje víc, ale řekla jsem, že jde o sváteční jídlo.
Řízky pak obalíme ve strouhané housce (babička už tenkrát nevěřila pekařům a housky na strouhání si pekla doma). Mezitím už se nám rozpaluje omastek. Babička neměla teploměr, aby zjistila jako pan Pomiane, že okamžik, kdy rtuť dosáhne 190°C je ten nejvhodnější, ale poznala to podle toho, že se z omastku začalo mírně kouřit. To uděláme i my, řízek do něho vložíme a čekáme, až bude krásně červenozlatý. Totéž opakujeme na druhé straně, vyjmeme a omastek necháme okapat na sítku nebo aspoň na papírovém ubrousku. Nikdy ovšem řízky neklademe na sebe, ale co nejrychleji neseme na stůl.
A tady se nám všechna péče vynahradí. Zlatý řízek po zakousnutí jen chřupne a rozplyne se v chuťovou blaženost."
- druhá - Na chatě
"Ačkoliv jsem slíbila, že se polepším ve vynalézání méně běžných receptů, nemohu pominout fakt, že velmi častým jídlem na chatě jsou vuřty.
Nebudu Vám zevrubně popisovat proces, který probíhá pod pokličkou při nijak obzvlášť nápaditém způsobu přípravy - totiž ohříváním ve vodě. Také vám nebudu radit, jak jíst vuřty ve stavu studeném nebo ve stavu živočišně zuhelnatělém na ohníčku. Doporučuji vám způsob čtvrtý, který navíc vrací této kdysi slavné pochoutce její hrdý název uzenina. Ano, douzuji!
To znamená, že koupené vuřty strčíme na příslušnou dobu do komína, pod kterým topíme patřičným dřevem. Nemáme- li možnost na chatě udit, uděláme si venku malou polní udírničku., jakou si staví chlapci nebo rybáři na uzení ryb přímo na hrázi. Dopřejeme tak svým přátelům radost, která v dobách kondelíkovských stála pražské flamendry mnoho strádání - jíst totiž tuto voňavou lahůdku přímo z udírny.
K tomu pak nemůžeme podávat gumovitý polotovar, kterému se říká pečivo. Třeba dva dny staré dalamánky navlhčíme, zespodu obalíme v mouce (jsme-li hodně zpovykaní, potřeme vršek slabounko bílkem, aby nasypaný kmín lépe držel) a vložením do remosky dáme pekařskému výrobku příležitost, aby se vzpomněl, že taky může chřupat.
A pak už nenecháme na pokoji ani hořčici. Dáme ji do misky a za mírného tření přikapáváme olej. Hořčice nabyla a zjemněla, proto to rychle napravíme tím, že do ní zamícháme drobně nasekanou cibuli.
Vaši přátelé podlehnou mírnému komplexu méněcennosti, jak a proč si vůbec tolik péče zasloužili a vás rozpečení pečiva i s vylepšením hořčice stálo pouhých pět minut."
A tak si myslím, že si lze z takto psané kuchařské knížky vzít příklad. Naučit se psát si veselé, vtipné i praktické poznámky například ke svým kuchařským receptům. A když se takto vedené recepty dostanou někdy v budoucnosti do rukou např. pravnučky, či pravnuka určitě vykouzlí úsměv na jejich tváři. A tak se ten úsměv přenese napříč generacemi a možná i napříč věky a v tom je zcela jistě ukrytá ta pravá magie..........
Starý sešit ohmataný
bylo do něj často psát.
Pro ten obsah jemu daný,
lze považovat jej
za poklad.
AM
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)